Běh naboso jako technické cvičení
Běh naboso jako technické cvičení
Co vám běh bez bot z technického hlediska může přinést? K tomu je dobré nejprve zapřemýšlet nad tím, co nám přinese a naopak sebere bota. V první řadě je to došlap na patu. Kdo běhal někdy bos, určitě mi dá za pravdu, že zatímco v botách existují dvě alternativy amortizace došlapu, jakmile botu zujete, je volba jasná – přes patu to nejde. Ono to má svoje vývojové konsekvence – všimněte si, že tvorové stvoření k běhu došlap přes patu neznají a dokonce ani patu v takové podobě, jako má člověk, nemají.
Naopak lidská noha je primárně stavěna pro chůzi. Proto máme patu takovou, jakou máme, s mohutnou patní kostí a tukovým polštářem okolo k amortizaci energie došlapu. Pro běh jako pohyb sekundární a zřejmě původně nouzový je ale tento amortizátor nedostatečný, a proto člověk běžící bez bot musí přejít nutně do došlapu přes špičky, s patou nad zemí, do konfigurace dolní končetiny obdobné konfiguraci přirozených zvířecích běžců.
Teprve moderní běžecká bota – v římském sandálu nebo v dřevákách to asi přes patu taky moc nešlo – přinesla nový standard. Vznikl jakýsi hybrid, pohyb s letovou fází běhu, ale s prací chodidla jako u chůze, tedy s dopadem na patu a překulením přes chodidlo jako u chůze. Za existenci debaty "přes patu-přes špičku" tedy vděčíme nenápadné gumě a jiným plastům. Obětavě se položily pod naše nohy a za cenu vlastního spotřebování rozšiřují amortizační polštář okolo patní kosti.
Ale pozor! Tento standard je standardem jen v části běžeckého světa. Východoafričané jako hegemoni vytrvalostního běhu běhají přes špičku. Nemyslím, si, že by je to někdo učil, troufám si říct, že je to proto, že by je ani nenapadlo, že to jde jinak – protože celé dětství asi boty nenosili. V tom je možná jeden z důvodů, proč se jejich technika běhu na první pohled liší od techniky klasické.